Wp/grc/Ὕμνος Ῥώμῃ

< Wp‎ | grc
Wp > grc > Ὕμνος Ῥώμῃ

Ὕμνος Ῥώμῃ ὑμνῳδία ἐστί, ἔργον τοῦ Φαύστου Σαλβατόρι (τοὺς στίχους) καὶ τοῦ Ἰακώβου Πουτσίνι (τὴν μουσικήν). Ἐν τῷ 1918 ὁ Φαῦστος Σαλβατόρι, κατὰ τὰ ἴχνη τοῦ Carminis saecularis τοῦ Ὀρατίου, συνέθεκε ὕμνον, τῇ πόλει Ρώμης ἀφιερωμένον, ὡς μέλψων τὴν νίκην τῆς Ἰταλίας ἐν τῷ Πρώτῳ Παγκοσμίῳ Πολέμῳ.

Ῥήματα καὶ μετάφρασις

edit

«Roma divina, a te sul Campidoglio,
dove eterno verdeggia il sacro alloro,
a te, nostra fortezza e nostro orgoglio,
ascende il coro.

Salve, Dea Roma! Ti sfavilla in fronte
il Sol che nasce sulla nuova storia;
fulgida in arme, all’ultimo orizzonte
sta la Vittoria.

Sole che sorgi libero e giocondo
sul colle nostro i tuoi cavalli doma;
tu non vedrai nessuna cosa al mondo
maggior di Roma, maggior di Roma!


Per tutto il cielo è un volo di bandiere
e la pace del mondo oggi è latina:
il tricolore canta sul cantiere,
su l’officina.

Madre che doni ai popoli la legge,
eterna e pura come il sol che nasce,
benedici l’aratro antico e il gregge
folto che pasce!

Sole che sorgi libero e giocondo
sul colle nostro i tuoi cavalli doma;
tu non vedrai nessuna cosa al mondo
maggior di Roma, maggior di Roma!


Benedici il riposo e la fatica
che si rinnova per virtù d’amore,
la giovinezza florida e l’antica
età che muore.

Madre di messi e di lanosi armenti,
d’opere schiette e di pensose scuole,
tornano alle tue case i reggimenti
e sorge il sole.

Sole che sorgi libero e giocondo
sul colle nostro i tuoi cavalli doma;
tu non vedrai nessuna cosa al mondo
maggior di Roma, maggior di Roma!»


Μελῳδητὴ μετάφρασις·

«Ὦ δῖα Ῥώμη, σὲ ἐν Καπετωλίῳ,
οὗ αἰώνιος χλοάζει ἡ ἱερὰ δάφνη,
σέ, στερρότητα καὶ ἄγαλμα ἡμῶν,
ἡμεῖς ὑμνοῦμεν.

Χαῖρε, θεὰ Ῥώμη! Σοί προσώπῳ λάμπει
ὁ ἥλιος τέλλων ὑπὲρ τῷ νέῳ χρόνῳ
φοῖβη ἐν ὅπλοις ἐν ὑστάτῳ ὁρίζοντι
ἵσταται ἡ Νίκη.

Ὦ ἥλιε τέλλων ἄδεσμος φαιδρός τε,
ἐπ’ ὄχθῳ ἡμῶν ἵππους σου δαμάζε·
μήποθ’ ὁρῴη μηδαμοῦ ἐν κόσμῳ
τί μεῖζον Ῥώμης, τί μεῖζον Ῥώμης.


Οὐρανός πᾶς ἐστὶ σημείων πόμπη
Καὶ ἡ εἰρήνη Ῥωμαϊκή ἐστι σήμερον·
ἡ τρίχρωμος [σημεία] ἀνέχει[1] ὑπὲρ νεωρίοις
καὶ ἐργαστηρίοις.

Μῆτερ διδοῦσα τοῖς λαοῖς τὸν νόμον
αἰώνιον ἄκρατον θ’ ὡς τὸν τέλλοντα ἥλιον,
εὐλόγει τὸ ἄρατρον ἀρχαῖον καὶ τὴν ποίμνην
συχνὴν ἣ νέμεται.

Ὦ ἥλιε τέλλων ἄδεσμος φαιδρός τε,
ἐπ’ ὄχθῳ ἡμῶν ἵππους σου δαμάζε·
μήποθ’ ὁρῴη μηδαμοῦ ἐν κόσμῳ
τί μεῖζον Ῥώμης, τί μεῖζον Ῥώμης.


Εὐλόγει τὴν ἡσυχίαν καὶ τὸν πόνον
ὃ ἀνανεῖται ἕνεκα ἔρωτος,
τὴν ἀνθεμόεσσαν ἥβην καὶ τὴν ὥραν
τῆς καταδύσεως.

Μῆτερ ληιῶν καὶ εὐπόκων ποιμνῶν,
γνησίων ἔργων καὶ φιλοσοφίων,
νοῦνται σὰ τάγματα νικηφόρα οἶκόνδε
Καὶ ὁ ἥλιος τέλλει.

Ὦ ἥλιε τέλλων ἄδεσμος φαιδρός τε,
ἐπ’ ὄχθῳ ἡμῶν ἵππους σου δαμάζε·
μήποθ’ ὁρῴη μηδαμοῦ ἐν κόσμῳ
τί μεῖζον Ῥώμης, τί μεῖζον Ῥώμης.»


  1. Παραλλαγὴ προσαρμοσμένη τοῖς Ἑλληνικοῖς πραγμάτοις· «ἡ φοίνιξ φθέγγεται»